Přeskočit na obsah Přeskočit na levý panel Přeskočit na pravý panel Přeskočit na patičku

Cena města Ivančice 2009

27.7.2009

Cena města Ivančice 2009 (za rok 2008)

V pátek 24. července 2009 přivítal starosta města Ivančice MUDr. Vojtěch Adam v obřadní síni radnice 4 laureáty při příležitosti ocenění jejich celoživotní práce a šíření věhlasu našeho města nejen v naší republice, ale i v zahraničí. Stalo se již tradicí, že Ceny jsou předávány vždycky v pátek před ivančickou poutí, v roce 2009 už pošesté. Zastupitelstvo města Ivančice schválilo na základě doporučení Komise pro udílení Ceny města a Rady města Ivančice návrhy od občanů města, orgánů města, organizací, institucí, společností, spolků a sdružení, škol apod. Ceny města byly předány těmto laureátům: v oblasti – užité umění, výtvarné umění, hudba, literární činnost – kultura všeobecně panu prof. Jiřímu Kratochvílovi, v oblasti – sport, trenér, sportovec panu Zdeňku Růžičkovi, v oblasti – výchova a vzdělávání panu RNDr. Ivanu Mezníkovi, CSc., v oblasti – hospodářský rozvoj, podnikání panu Milanu Bučkovi.

prof. Jiří Kratochvíl

Profesora Jiřího Kratochvíla zavál osud do Brna a odtud vlastně do celého světa, ale kusem svého srdce zůstal v Ivančicích doživotně. Tady se narodil Anně a Petrovi Kratochvílovým syn Jiřík jako malý předvánoční dárek v roce 1924. Jeho otec měl malou kožešnicko ­ čepičářskou živnost a bydleli v domě, jemuž se tradičně říkalo Fortna. Ulice a zákoutí města, řeka, Réna a Skřipák jsou dodnes sloupy vzpomínek na šťastné dětství a věrné kamarádství. V devíti letech se přidružila k jeho klukovským hrám ještě jedna, o níž v začátku netušil, že bude cestou do budoucna – hra na housle. Jeho učitel, pan Jan Střecha, ale poznal, že tento talent se stane vynikající vizitkou jeho pedagogických schopností a věnoval mu patřičnou péči, která přivedla tohoto žáka po ukončení čtvrté měšťanky na brněnskou konzervatoř. O dalším směru života Jiříka Kratochvíla bylo rozhodnuto.

Do jeho uměleckého vývoje však zasáhla válka a donutila ho ve třetím ročníku studium přerušit a v rámci totálního nasazení denně dojíždět do brněnské zbrojovky. Po válce navázal na předchozí výuku a po dvou letech, v 47. roce, se stal členem souboru smyčcového kvarteta na postu violisty. Byla to povinnost houslistů – hrát také na violu, ale jemu se stala osudnou. Od prvních tónů bylo zřejmé, že on a viola k sobě patří. Tehdejší úspěšné vystoupení onoho souboru bylo zárodečným úspěchem kvarteta, jemuž se bude po létech říkat Janáčkovo a zároveň položilo základní kámen kariéře Jiřího Kratochvíla jako violisty.

V 48. roce dokončil konzervatoř a spolu s ostatními členy souboru začal studovat na Janáčkově akademii múzických umění už jako violista. Po dvou letech musel studium přerušit, protože přešel do umělecké praxe a stal se vedoucím violové skupiny v Qrchestru brněnské opery. Ve stejné funkci přešel v roce 1954 do Symfonického orchestru brněnského kraje a o dva roky později se stal členem Státní filharmonie Brno už nikoli jako člen orchestru, ale jako člen Janáčkova kvarteta. V roce 1956 se splnil sen souboru, mezi jehož zakladatele patřil – stal se samostatnou složkou filharmonie, jehož členové nemuseli hrát v orchestru a mohli se zcela koncentrovat na vlastní koncertní činnost. Tenkrát už byli nositeli Krajské ceny L. Janáčka a další ocenění je čekala: 1960 Řád práce, 1962 Cena osvobození města Brna, 1964 a 1965 Grand Prix du Disques de l‘ Academie Charles Gross, 1965 Preis der deutschen Schallplattenkritik, 1968 Cena Svazu čsl. skladatelů, 1969 Výroční cena Supraphonu a 1978 Národní cena. Janáčkovo kvarteto bylo předním čsl. a světovým souborem a vystoupilo v 56 zemích všech světadílů. Jiří Kratochvíl byl jeho členem celých 42 let – od založení až do roku 1989.

K této dominantní umělecké činnosti se od roku 65 přidala pedagogická činnost. Tři roky předtím dokončil přerušené vysokoškolské studium na JAMU a stal se pedagogem nejdříve na Státní konzervatoři v Brně, odkud přešel v roce 1968 na JAMU, kde se rok nato habilitoval spolu s ostatními členy souboru na docenta. Na jmenování profesorem musel z politických důvodů čekat až do roku 1991. Jeho vynikající pedagogická činnost přispěla k prosazení violy jako nástroje rovnocenného v koncertní činnosti s houslemi. Desítky jeho žáků zastávají významné pozice umělecké i pedagogické a vděčně vzpomínají na svého laskavého pana profesora nejen v Česku, ale i absolventi slovenské Akademie umenia v Banské Bystrici, kde na přelomu tisíciletí Jiří Kratochvíl sedm let působil.

Jako vyhledávaný sólista, jehož umělecký projev prozrazoval nejen vynikající talent, ale i oduševnělou krásu lidské ušlechtilosti, inspiroval skladatele k tvorbě děl pro violu, která v rukou koryfeje hry na tento nástroj zněla tak kouzelně. Díky zvukovým nosičům se můžeme dodnes těšit tím, co kdysi obdivoval celý svět.

Z četných ocenění uměleckých aktivit Mistra Kratochvíla připomínám jmenování zasloužilým umělcem z 1969, medaili Ministerstva kultury k výročí B.Smetany, medaili Nadace Leoše Janáčka, zlatou medaili JAMU, Senior Prix 2004 a Cenu města Brna 2006.

Osobní a rodinný život měl po celou dobu aktivní umělecké činnosti spoustu proluk. Loučení a čekání byly častým údělem manželky Jany a syna Martina, ale protože jsou oba hudebníci, paní zpěvačka a syn flétnista, chápali, že je to nutná daň uměleckému poslání. Časté vzdalování dělalo přítomnost o to vzácnější a posilovalo hřejivost rodinného společenství. Po vysvobození z aktivní služby umění, kdy diktoval rozvrh času koncertní kalendář, nastala konečně doba, kdy je možno dosyta vychutnávat rodinnou pohodu. Taková je současná situace u Kratochvílů. A v dohledu dvou let je vidina oslavy diamantové svatby, dar osudu, který je dopřán jen těm nejšťastnějším.

prof. Jiří Kratochvíl

Zdeněk Růžička

se narodil v roce 1925 v Ivančicích v domě Na Brněnce, kde měli Růžičkovi cihelnu. Zde také bydlel do svých 10 let. Gymnastické základy získával již od svých 4 let v nové sokolovně na Rybářské ulici, kde cvičil pod dohledem svého strýce Hynka Růžičky. Strýc Hynek, otec pozdějších dvou ivančických osobností Hynka a Mirka, byl jeho dětským vzorem. Byl prvním ivančickým gymnastou, který se zúčastňoval celostátních soutěží.

V roce 1935 se Růžičkovi přestěhovali do Tetčic, kde na pravé straně silnice za Tetčicemi ve směru do Rosic také vlastnili cihelnu. V té době se v Tetčicích právě dostavěla sokolovna a tatínek Zdeňka Růžičky ji vybavil gymnastickým nářadím. Tak mohl být vytvořen místní gymnastický oddíl Sokol Tetčice a Zdeněk začal s vážným a soustavným tréninkem. V dřívějších dobách nebyli sportovci tak úzce specializovaní, jako je tomu dnes a Zdeněk hrál i hokej za Sokol Tetčice, Slovan Rosice a Čechii Zastávka.

Činnost Sokola však byla hned na začátku války zakázána. Mladí sokolové se nevzdali a zřídili si náhradní tělocvičnu v otcově cihelně, kde pokračovali v nácviku gymnastických prvků. Jak už to bývá, oč horší byly podmínky pro trénink, o to větší štěstí měl Zdeněk v podpoře ze strany nejbližšího okolí, rodičů a třídního učitele na rosické měšťance Jana Bobrovského. Stejné štěstí ho provázelo i při studiu v Brně, kdy ho třídní profesor Gustav Hrubý, sám reprezentační gymnasta, přivedl do Sokola Brno I, kde už byl členem i starší bratr Jiří.

Po válce vystudoval keramickou průmyslovku v Plzni, hostoval v Sokole Plzeň a od roku 1947 se stal jednou z hvězd gymnastické reprezentace. Oženil se v roce 1949, má dceru a dva syny.

Zdeněk Růžička se zúčastnil třikrát olympijských her, mistrovství světa i mistrovství Evropy. Samozřejmě také všech mistrovství republiky a řady mezistátních utkání.

Od roku 1957 byl trenérem brněnské gymnastiky, kde vychoval řadu svých následovníků pro gymnastickou reprezentaci. Během trenérské činnosti úspěšně ukončil trenérské studium na FTVS Univerzity Karlovy v Praze.

Po roce 1990 začal pracovat na obnově Sokola Brno I a do roku 2004 byl jeho starostou.

Sportovní úspěchy:

  • OH 1948 Londýn – bronzové medaile za kruhy a prostná
  • OH 1952 Helsinky – 6. místo v družstvech
  • OH 1956 Melbourne – 4. místo v družstvech
  • MS 1954 Řím – 5. místo v družstvech MS 1955 Frankfurt – 6. místo v jednotlivcích na bradlech
  • absolutní vítěz mistrovství republiky v letech 1948, 1954 a 1956

Trenérské úspěchy: výchova gymnastických reprezentantů Reizenthalera, Zelinky, Tannenbergera, Koldovského, Janulidise, Zdeňka Růžičky ml., Víléma Růžičky a dalších.

Zdeněk Růžička (československý gymnasta, olympionik, který získal dvě bronzové medaile z Olympijských her. V Londýně 1948 získal dvě bronzové medaile za sestavy na kruzích a v prostné. Byl účastníkem také LOH 1952 a LOH 1956. Od roku 1958 do roku 1985 působil jako trenér.

(pozn.: pan Zdeněk Růžička zemřel 19.04.2021)

prof. RNDr. Ivan Mezník, CSc.

se narodil v roce 1942 v Brně, trvale však žil do svých 30 let v Ivančicích. Je synem MUDr. Františka Mezníka, který byl v Ivančicích státním obvodním lékařem a jeho manželky Květuše. Vynikal ve sportu, aktivně pěstoval lehkou atletiku pod vedením učitele (o pozdějšího ředitele školy) Mirka Růžičky, nesmírně obětavého a čestného ivančického rodáka-odbojáře, dále odbíjenou a zejména  kopanou, kdy v dorostenecké kategorii na postu středního útočníka byl postrachem soupeřových obránců. V Ivančicích také v roce 1959 absolvoval  11-tiletou střední školu v maturitní třídě vynikajícího a angažovaného pedagoga Ctirada Prukla. Odtud zamířil do Olomouce na   přírodovědeckou fakultu Palackého university, kde v roce 1964 promoval v učitelském oboru matematika-tělesná výchova.

O  jeho další životní dráze rozhodl vynikající český matematik, významný ivančický rodák doc.RNDr. Václav Kudláček CSc, který si jej roce 1964 vybral jako asistenta na katedru matematiky elektrotechnické fakulty Vysokého učení technického (VUT) v Brně. Na VUT v Brně působí dodnes. Pod jeho vedením získává v roce 1970 titul RNDr. v oboru Přibližné a numerické metody na Universitě Jana Evangelisty Purkyně (dnešní Masarykově universitě) v Brně a v  roce 1973 titul CSc v oboru Teoretická kybernetika na tehdejším Ústavu teorie informace a automatizace Československé akademie věd v Praze. V roce 1975 se habilituje a je jmenován  docentem  matematiky na VUT v Brně a v roce 1993 profesorem pro obor matematika na Karlově universitě v Praze, kde působil v letech 1992-96. Hovoří anglicky, německy a rusky.

Jeho profesní kariéra je zřetězením jeho pedagogicko-vědecké činnosti převážně na VUT v Brně.  V období 1964-81 Fakulta elektrotechnická jako vedoucí katedry matematiky v letech 1973-81, 1981-1993  Fakulta strojní jako vedoucí katedry matematiky v letech 1981-91 a od roku 1992  Fakulta podnikatelská. Po mnoho let vykonával akademické funkce, v období 1983-89 byl proděkanem Fakulty strojní a v období 1996-2008 proděkanem Fakulty podnikatelské.

V roce  1977 byl vyslán jako čs.expert do Iráku, kde působil do roku 1980 na Univerzitě Sulaimaniyah  jako hostující profesor. Získal stipendium k vědeckým pobytům od zahraničních univerzit – Univerzita v Gentu (Belgie) v roce 1971, Univerzita v Turku (Finsko) v roce 1985 a Univerzita  Ramat Gan (Izrael) v roce 1992. Byl pozván k přednáškám na více než 20 zahraničních univerzitách, včetně jedné z nejprestižnějších světových vědeckých institucí – Weizmannově institutu v Rehovot (Izrael).

Publikoval více než 30 původních vědeckých prací (převážně z algebraické teorie formálních jazyků a automatů), řadu z nich v nejuznávanějších světových časopisech, je autorem více než 40 titulů skript  a učebnice inženýrské matematiky. Aktivně se účastnil více než 30 mezinárodních kongresů. Byl zařazen do Seznamu světových matematiků, je řádným členem American Mathematical Society, European Association of Computer Science (Belgie), Gesselschaft fur Angewandte Matematik und Mechanik (Německo), European Society of Engineering Education (Švédsko) a  Matematické vědecké sekce Jednoty českých matematiků a fyziků. Od roku  1974 je stálým recenzentem celosvětového referativního časopisu Mathematical Reviews. Byl a je členem řady vědeckých a pedagogických rad fakult v ČR.

Je nositelem řady vyznamenání a ocenění – medaile  Univerzity Sulaimaniyah v Iráku, medaile Českého vysokého učení technického v Praze, medaile Fakulty podnikatelské VUT v Brně, medaile Bankovního institutu VŠ Praha a Stříbrné medaile VUT v Brně. Jeho vědecký životopis je po řadu let uveřejňován v uznávaných seznamech významných osobností – Who´s Who in the World (USA), Who´s Who of Intelectuals (Cambridge, Anglie) a Kdo je kdo osobností České republiky. Specializuje se na inženýrskou matematiku, matematickou informatiku a matematickou ekonomii.

Jeho koníčkem je filatelie a cestování. Rád jezdí na svoji chatu pod Templštýnem.

Milan Buček

Pan Milan Buček se narodil se v roce 1969 v Ivančicích.

Vystudoval Střední zemědělskou školu v Ivančicích, kde maturoval v roce 1987. Nejprve pracoval v JZD Doubrava jako traktorista, krátkou epizodou bylo zaměstnání v ZVS Valašské Meziříčí, poté od roku 1990 do roku 1993 pracoval v ivančické Avii.

Firmu Autoexpres založil v roce 1992, kdy začínal podnikat jedním  pronajatým vozem a jedním zaměstnancem.

Postupně se firma rozrůstala až do dnešní podoby, kdy vlastní 15 kamionů,  38 nákladních vozů, 2 bagry, 1 autobus. V jeho kanceláři nevisí mapa Evropy pro ozdobu, ale je opravdovou součástí běžného života firmy.Vždyť jeho kamiony, sněhobílé se zelenými kolečky, či bublinkami potkáte na všech dálnicích Evropy. Je to milé, neboť vám okamžitě vytane na mysli vzpomínka na naše město.

Ve firmě Autoexpres CZ s. r. o. pracuje nyní 57 zaměstnanců. Kromě hlavního střediska v Ivančicích, má svoji pobočku a logistický areál  v Oslavanech. V roce 2006 dochází ke sloučení s firmou Agromarket, která zajišťuje také odvoz velkoobjemových kontejnerů pro město. Pestrost podnikatelského vějíře je širokou paletou. Mezinárodní, vnitrostátní, autobusová a kontejnerová doprava, nakládání s odpady, přípravné práce pro stavby s vozidly pro přesun zeminy, nákladní i osobní pneuservis, opravy motorových vozidel.

Jeho dosavadní životní pouť je spjata s Ivančicemi. Ze zájmů a koníčků které je třeba jmenovat  je to sport ve všech podobách, aktivně i pasivně,  ale převážně je to házená a lyžování. Pravověrný Vančák se v mládí věnoval sportu a jeho doménou byla především házená, kde jako aktivní hráč, později trenér a funkcionář působil a působí dodnes, přičemž doposud jako předseda klubu. Je sponzorem a filantropem nejen ve prospěch házené, ale i ve prospěch města ve kterém se narodil a ve kterém žije.

Je ženatý, a jako správný král – ivančických autodopravců, má 3 dcery.

Je činným i ve veřejném životě, kde pracuje  v komisi územního plánování, investice a dopravu, kde zejména jeho profesionální pohled na dopravní situaci ve městě je velmi přínosný.

Po udílení cen následoval slavnostní přípitek a posezení zúčastněných v pracovně starosty města…