Výročí osvobození města Ivančice

     Na počátku dubna 1945 začala vojska 2. ukrajinského frontu maršála R.J. Malinovského druhou fázi bratislavsko-brněnské operace. Jednotky úspěšně postupovaly údolím řeky Jihlavy. Kolem 4 hodiny ranní 18. dubna vyjely první hlídky z Medlova proti proudu řeky Jihlavy. Za nimi postupovaly jezdecké oddíly, které projely přes Němčičky, Bratčice, Mělčany, po deváté hodině pronikly i do Dolních Kounic a Moravských Bránic, aniž by narazily na vážnější odpor. V Ivančicích od rána hlídkovaly dva německé obrněné vozy v Kounické ulici, které vyjížděly na průzkum až ke Stříbskému mlýnu a jeden tank v ulici V Olších. Kolem desáté hodiny byl vyhlášen letecký poplach – sovětské bitevní letouny bombardovaly již zničenou radarovou stanici v Budkovicích. Na město začaly dopadat dělostřelecké granáty a zasažené hodiny na věži kostela se zastavily v 10.55 hodin. Právě v té chvíli se ve směru od Dolních Kounic objevili první kozáci na koních a začali pronikat do ulic.

     Německé obrněné vozy ještě vystřelily po blížících se jezdcích, ale pak se otočily a rychle odjely směrem k Oslavanům. Bez výstřelu zmizel i tank z ulice V Olších. To už do města proudily zástupy vojáků, přijíždělo dělostřelectvo a několik samohybných děl. Ivančice byly svobodné. Na ulice se z úkrytů a sklepení vyhrnuli lidé, kteří rudoarmějce bouřlivě vítali. Kozáci však ještě pokračovali v rychlém postupu – po 13. hodině dorazili do Neslovic a k večeru obsadili za přispění 41. gardové tankové brigády Tetčice. Dospěli až k osadě Kývalka u důležité silnice Brno – Jihlava – Praha. Tímto smělým útokem, při kterém postoupila o 20 km, vytvořila 13. gjd na úseku Ivančice – Neslovice – Tetčice ucelenou linii a podle koncepce vrchního velení zajišťovala bezpečnost sovětských vojsk, nastupujících na Brno.

     V prvních hodinách po příjezdu Rudé armády /RA/ se v Ivančicích ujal moci revoluční národní výbor /RNV/, složený ze zástupců KSČ, lidové a národně socialistické strany. Předsedou se stal bývalý starosta Antonín Šturma, dalšími členy pak Karel Špatný, Jan Obhlídal, František Vyhnálek, Adolf Sedláček, František Veselý, Osvald Kapler, Květoslav Hemelka, Jan Merlíček, Augustin Bartejs, Vladimír Dostál a Alois Feith. RNV stál od začátku před řadou problémů: nejdříve bylo nutné zajistit ubytování a stravu pro sovětské vojáky. Koně se umísťovali do dvorů, hlavně na dvůr Domu pánů z Lipé. Ve skladech Hospodářského družstva a Zádruhy naštěstí nacisté nestačili zničit nebo odvézt množství obilí, potravin a sádla, které nyní přišly vhod. Zásobování se muselo samozřejmě organizovat i pro civilní obyvatelstvo a RNV začal v následujících dnech vydávat vlastní potravinové lístky (na období od 30. dubna do 27. května 1945). Večer 18. dubna dorazil genmjr. Bělousov se svým štábem, který se usídlil v Besedním domě a důstojníci se ubytovali v lepších bytech. První noc se v osvobozeném městě oslavovalo a mnohdy velmi rušně: „Lid z radosti napájí vojsko vínem a častuje je vším, co má po ruce. Ale první noc svobody nebyla klidná. Mnozí vojáci se napili a chtěli se v noci pobavit.“

     Ráno 19. dubna přeletěla nad městem dvě německá letadla, po kterých střílela ze Záloženského náměstí a z Široké ulice ruská protiletadlová děla. Obyvatelé si tak záhy uvědomili, že válka ještě neskončila. Divize se probila do města jako předsunutá jednotka bez větších zásob a hrozil protiútok Němců, kteří byli stále např. v Moravském Krumlově, Oslavanech, Dolních Kounicích, Zbýšově a v Rosicích. V okolí operovaly roztroušené zbytky německé divize pancéřových granátníků „Feldherrnhalle 1“ jednotky 6. a 16. pancéřové divize, části 46. a 711. pěší divize, 21. policejní pluk SS Volkssturm a další. Sovětská divize se tak ocitla v obklíčení. Hlavně ze sousedních osad proto lidé ve strachu opouštěli své domovy a s ranci a dětskými kočárky, naloženými svým majetkem, se stěhovali do lesů. Většina občanů však zůstala. V dopoledních hodinách 19. dubna byl na silnici nad Němčicemi smrtelně zasažen poštovní úředník z Ivančic Alois Jindra. Osudný výstřel vypálila od němčické hasičské zbrojnice osádka sovětského protitankového děla, kterou zřejmě na dálku spletla pošťácká uniforma.

     Partyzáni ve spolupráci s RNV provedli zajištění místních Němců – muži šli do vězení, ženy a děti byly internovány v orlovně. Genmjr. Bělousov pamatoval na rozkaz maršála Malinovského: „Gorod Ivančice děržať na smerť“‚a rozhodl se vybudovat kolem města kruhovou obranu. V ústavu pro hluchoněmé děti zřídil plk. Sidělnikov pozorovatelnu a odtud řídil palbu minometných a dělostřeleckých baterií. K budování zákopů a palebných postavení chodilo rudoarmějcům pomáhat denně 700 místních mužů. Nezvyklou pomoc ve zpravodajské službě přišli RNV a sovětskému velitelství nabídnout také členové ivančického spolku chovatelů poštovních holubů. Malé opeřené posly pak vskutku s úspěchem využívaly sovětské jízdní hlídky při průzkumných akcích v okolních lesích.

     Velitel 13. gjd měl zprávy o působení partyzánské jednotky v okolí a 19. dubna vyslal do lesních úkrytů u Biskoupek mjr. Fesenka, aby zjistil její početní stav, výzbroj a akceschopnost. Družina v té době čítala 205 osob včetně zajatců a ruské velení se rozhodlo využít její pomoci k posílení obrany města. A. Řepka byl povolán do Ivančic, kde již od dne osvobození sídlil přechodný štáb družiny v domě Okresní hospodářské záložny na Palackého náměstí č.13. Porady s velitelstvím divize se kromě A. Řepky zúčastnil i npor. Albín Hejtmánek předseda RNV A. Šturma. Úkoly pro družinu Josefa Hybeše se daly shrnout do tří hlavních bodů: bránit spolu se sovětskými vojáky postavení na linii Ivančice-Rosice, provádět nepřetržitý průzkum v týlu nepřítele a narušovat jej, v neposlední řadě také sjednotit postup a činnost všech partyzánských jednotek v okolí. Po příchodu vojsk Rudé armády totiž vznikaly živelně odbojové skupiny v Tetčicích, Neslovicích, ve Zbýšově, Padochově, Němčicích, Alexovicích, Oslavanech a v dalších místech. Celkem působilo po 18. dubnu na obou stranách fronty 48 skupin. Proto také genmjr. Bělousov pověřil 20. dubna A. Řepku velením všech partyzánských jednotek v prostoru vymezeném městy Brno- Ivančice – Moravský Krumlov – Hrotovice. A. Řepka nejdříve reorganizoval partyzánský štáb. Ponechal si v něm velení, svým zástupcem určil Bohumila Jedličku a politickým zástupcem Viléma Rozmarína. Funkcí náčelníka štábu a jednotlivých oddělení byli pověření aktivní i záložní důstojníci bývalé čs. armády, např. npor. A. Hejtmánek, por. Josef Slavík, npor. Jaroslav Drtílek apod. Hlavním úkolem štábu bylo nadále pro Rudou armádu organizovat rozvědku, hlídky a strážní služby. V prostoru Biskoupek zůstala asi polovina původní družiny pod vedením Prokopa Chvátala, která nadále užívala krycí označení „Les“. Sovětští vojáci přivezli 21. dubna partyzánům do lesního tábora 3 protitankové pušky s municí. Byla zde umístěna i radiostanice s obsluhou pro spojení s ivančickým štábem. Mezi 19. dubnem a 8. květnem 1945 provedli partyzáni v nepřátelském týlu řadu menších či větších bojových akcí.

     Dramatické okamžiky v Ivančicích a nejbližším okolí trvaly až do 8. května 1945. Stalo se ještě mnoho tragických událostí a umíralo ještě hodně lidí, než konečně přišel dlouho očekávaný mír. Dne 9. května 1945 vyrostla na náměstí velká tribuna, ze které promluvil A. Šturma a velitel sovětské posádky. Městská hudba kapelníka Pitrochty zahrála fanfáry ze Smetanovy Libuše a na závěr shromáždění československou a sovětskou hymnu. V letech 1939-1945 zahynulo v koncentračních táborech, padlo v odboji, bylo popraveno nebo zemřelo následkem bombardování 132 ivančických občanů.