Ivančice, bývalé tržní město
Již ve čtrnáctém, patnáctém a šestnáctém věku jsou zmínky o ivančických výročních i týdenních trzích. Čeští králové a knížata moravská vyhovovala žádosti a prosbě městských představitelů o výpomoc ve své hospodářské krizi, zaviněné válečnými nebo živelnými pohromami. A tak i týdenní trhy, jež se konaly každý pátek, byly privilegiem uděleným městu na výpomoc.
Toho dne již časně z rána býval ve městě čilý ruch. Učedníci mnohých profesí vozili na trakařích kostry stanů a stavěli je na přesně vymezeném místě, před kašnou, kol cesty vedoucí hlavním náměstím, načež přiváželi výrobky svých řemesel a mistři je ve stanech rozkládali tak, aby bylo zboží přehledné a lahodilo oku zákazníků. V prvním stanu byly oblekové látky, pak stan s hotovými obleky, dále zboží pletené a vedle velký výběr bílého prádla.
Následovaly boudy kartáčníků, řemenáře, provazníka, hřebenáře a jiných. Vzadu na protilehlé straně náměstí mívali své stanoviště zahradníci a překupníci zeleninou. Okolo mariánské sochy soustřeďovaly se manželky pěstitelů ovocných stromů a v putnách přinášely právě dozrálé ovoce. Bývaly zastoupeny i dary našich lesů, jedlé houby. Před kostelem mívali své výlohy kožešníci, čepičáři a kloboučníci. V koutě mezi okresním soudem a farní budovou rozložili své výrobky bednáři a vedle obuvníci. Stával tam i uzenář a nabízel vyhládlým návštěvníkům trhu ohřáté uzenky s pečivem. Nechyběly ani stánky cukrářské, aby každý návštěvník trhu mohl sladkostmi potěšit své děti doma. Řemeslníci hrnčířského cechu měli své výrobky rozloženy na okraji nynější ulice Široké a jejich největší naděje na dobrou tržbu byla hojná úroda modrého ovoce. Tu bývala velká poptávka po velkých hrncích na vaření povidel a kotlů na pálení slivovice. Za hrnčíři měly vykázané místo ve dvou řadách povozy hospodářů, kteří k prodeji přivezli mladý brav – selata. Úderem osmé hodiny se prodej zahajoval. Nejživěji bývalo na drůbežním trhu. Tam selky z okolních vesnic přinášely k prodeji své opeřence a rozkládaly je v dlouhé řadě na chodníku okolo domů. Husy, kačeny, moráci, slepice, kuřata, vše bylo střídavé vyloženo koupěchtivým divákům. Nechyběl tam mnohdy ani veliký domácí králík a v určité sezóně oznamovala svým mekotem svou přítomnost i kůzlata. Naproti přes cestu byly zase navršené koše s vejci a výrobky z mléka, malé čtvrtkilové, pěkně vyzdobené bochánky másla, tvaroh i sýry, vše čekalo na koupěchtivé.
Hlavními kupci zde byly ženy, hospodyňky a kuchařky, a když hodina padla, nastal živý ruch, ohmatávala se jakost drůbeže, smlouvalo se a konečně se našla dohoda. Paničky vyrukovaly s nožíky a zkoušely, zda není máslo zatuchlé a je-li pravé, bez jakýchkoliv příměšků. I vůči vejcům a tvarohu měly různé námitky. Nesmělo se zapomenouti, že i město chtělo míti z trhu svůj příjem. Obecní výběrčí neúnavně chodil od každé prodávající hospodyně vybírat poplatek z místa. Brzy bylo vše rozprodáno, tržiště se prázdnilo a odcházelo se za nákupem dalších pro hospodářství potřebných věci. A na uprázdněné místo nastupovali čističi a zametači tržiště. Nejživější tržní období však bývalo ve druhé polovině července a v srpnu. V ten čas mívali zemědělci svou úrodu již pod střechou, ze všech stodol a průjezdů se ozýval troj- nebo čtyřtaktní klapot cepů a jen pořídku bylo slyšet hrkot malé ruční mlátičky. Mlátilo a čistilo se obilí a připravovalo se pro příští tržní den. Celé kolony povozů tažených koňmi a. naplněných pytli obilí směřovaly do města. Tam je strážník na náměstí zařazoval po třech do zástupu a současně vybíral poplatek z místa. Pak hospodáři okolo cesty stavěli po jednom žoku obilí jako vzorek a čekali na uchazeče. Nejvíce v řadě bývalo ječmene, o nějž měly zájem pivovary a sladovny. Nákupčí oněch podniků se dostavili, hluboko nořili ruky do obilí, zkoumali, není-li vlhké, a každá snítka byla jim záminkou pro nabízení nižší ceny. O žito a pšenici měli zájem místní mlynáři a o luštěniny obchodníci se smíšeným zbožím. Když koupě byly uzavřeny, rolníci se svými potahy odjížděli k naznačeným sýpkám, kdež k tomu ustanovenými lidmi se sypalo na hromady. Proplácelo se pak v různých hostincích, hlavně v Oslavanské ulici. Nejvíce povozů zajíždělo do zájezdního hostince „U tří kohoutů“ a také v téže ulici na prostranství před hostincem pana Budila a Stehlíka. Ve všech těchto hostincích byly již pro koně připraveny silné a pevné prkenné jesle, takzvané „futrpangle“, do nichž se vyhladovělým koním sypal obrok. Po obdržení obnosů za odprodané obílí rozjížděli se hospodáři do svých domovů nebo ještě se poohlédnout, jak probíhal trh mezi vepřovým dobytkem v Široké ulici. Tam nebyly kupující ženy, nanejvýš jen doprovázely své muže, ale byly také různé náhledy na druh a rasu selete. Někteří dávali přednost zvířeti s dlouhým rypákem, jiní zase s krátkým, jedni chtěli štětináče, jiní zase hladko, ba i barva mnohdy hrála úlohu, buď strakaté neb jednobarevné. Přes všechny tyto názory byli asi všichni kupující jednoho přání, aby selátko vyrostlo ve velikého a tučného vepříka, aby v zimní době dalo dobrou a znamenitou pochoutku při zabíjačce, škopík naloženého masa připraveného k uzení a hlavně hojnou zásobu tuku pro příští rok. Trh obyčejně také končíval a nastoupili uklizeči města a přilehlých tržišť.
Návštěvníci kin mají naději, že uzří ivančický trh v kině, ve filmu o dědku Josefovi a budou snímky mocí porovnati s mým popisem.
Antonín Procházka (upraveno pro ivancice.cz v roce 2005)
