Slovanská epopej
„Již roku 1900 předsevzal jsem si zasvětiti druhou polovici svého života práci, jež by pomáhala budovati a utužovati u nás cit národního uvědomění.
Jsem přesvědčen, že vývoj každého národa může se zdarem pokračovati jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů národa a že k zachování této kontinuity je nezbytná znalost jeho historické minulosti.
V literatuře máme překrásná díla, jež národu – lidu staví před duševní zrak běh našich dějin – tu slavných – tu smutných. I v hudbě symfonie a cykly, vážící se k naší historii, probouzejí lásku k vlasti cestou umění. Chtěl jsem promluviti svým způsobem k duši národa, k tělesnému zázraku, jež nejrychleji dojmy přenáší k vědomí.
Obraz působí, řekl bych, agresivně: bez ohledu vniká otevřeným okem do duše. Jest věcí pozorovatele, aby s ním naložil po své vůli. Může jej přejít, nepřipouštěje si ho do vědomí, anebo sveden vnějškem díla zastaví se před ním, a snad i pátrá po jeho obsahu a významu, a nakonec i najde v něm ono jadérko, buď krásy, nebo pravdy, kvůli němuž povstalo.
Práci tuto, nyní dokončenou, považoval jsem za svou povinnost. Uskutečnění tak velkého díla bez hmotných prostředků bylo nemožné.
Přítel můj, pan Charles R. Crane, jenž ač Američan, má velkou lásku ke Slovanstvu, pochopil moje snahy a pomohl můj sen realizovati. V roce 1910 v Chicagu sjednali jsme spolu, že on pomůže nésti náklad spojený s mým dílem, jež dáno bude městu Praze darem.
Střehl jsem ve všech obrazech všeho, co by mohlo připomínati strohé spory a krev ve sporech prolitou.
Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí všechny živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem.
Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání – aspoň a zatím u nás, v naší rodině slovanské.“
Praha 1929, Alfons Mucha
